#LIFE | Medicínské stěhování

Budu to mít hned hotový

Tak zněl plán! Rychle všechno zabalit a začít novou etapu života. Určitě to všichni znáte. Noční můra všech. Říká se, že je lepší vyhořet než se stěhovat, něco na tom přece jenom bude. 

Moje první osamostatnění mě potkalo v sedmnácti, kdy jsem byl donucen rozhodnout se, zda půjdu s rodiči do Prahy a nebo zůstanu v Ostravě. Vybral jsem si možnost číslo dva, neboť tehdy jsem tam měl ještě školu a partnera.  Pamatuju si to úplně přesně. Pár krabic a krásný slunný apartmán v centru. Co víc si v sedmnácti přát. 

Stejná situace mě potkala znovu na přelomu roku 19/20, kdy jsem se musel stěhovat kvůli prodeji bytu. Takže už na začátku října jsem si všechno hezky naplánoval a začal hledat byt. Po pár prohlídkách jsem si vybral ten svůj vysněný. Na přelomu října a listopadu jsem podepsal smlouvu a převzal klíče. Byl jsem odhodlaný si tam hezky vymalovat a vše zařídit ještě před termínem stěhování ať mám pak co nejméně práce. Vymalovat jsem sice stihl ale ještě mi chyběly dodělat detaily a menší opravy. Vzhledem k mojí lenosti jsem se odhodlal domalovat až v prosinci pár týdnů před stěhováním. Půjčil jsem si od správce štafle, koupil si bílou barvu a šup do boje s nedostatky. Jenže protože jsem byl technickou zručností nepolíbený, tak jsem k mému překvapení zjistil, že odstínů bílé je více. Samozřejmě až doma. Maloval jsem večer a byl celý šťastný z mého hrdinského výkonu. Další den jsem se přišel na tu krásu podívat. Při pohledu na strop na mě svítily fleky hrůzy. Zděšeně jsem na to koukal a hned jak jsem se vzpamatoval, vyrazil jsem do OBI to zachránit. Vítězně jsem přinesl jiný odstín bílé barvy a dal se do práce. Ano, samozřejmě to bylo zase o něco světlejší. Vymalovat se mi tak povedlo až na potřetí, samozřejmě až po stěhování. Trable s malováním byly konečně za mnou.

Lemro!

Přesně takhle jsem se cítil pokaždé, když jsem otevřel diář. Viděl jsem, jak se pomaličku blíží den D. Samozřejmě kromě malování jsem neměl ještě nic hotovýho. Koupit krabice? ,,Ježiš, klid, času dost."  Ano, to je moje specialita - dělat věci na poslední chvíli a stresovat jak nestíhám. Dva dny před stěhováním jsem si teda uráčil obalový materiál konečně objednat. Naštěstí přišel přesně v den stěhování hned ráno. Normální lidi začínají balit už tak týden předem. Tak jsem slepil první krabici a pustil se do toho. Začal jsem vytahovat věcí ze skříně. Jé, tak tady je ten knoflíček, kterej jsem tak dlouho hledal, šup s tím do krabice. Vůbec nevadí, že tu košili už pěkných pár let nemám, ale co kdyby se ten knoflík někdy hodil, že jo. Starý diplomy ze školky? To si musím nechat na památku. Mimochodem od doby, co jsem je dostal, jsem se na ně ani jednou znova nepodíval, ale taky se budou samozřejmě hodit. Takže tam tak stojíte nad hromadou bordelu a říkáte si, jestli to teda trochu neprotřídit. Každou věc teda vemete do ruky, několikrát otočíte ale stejně ji hodíte do krabice, protože co kdyby to náhodou vaše děti někdy potřebovali. Oblečení. Košile do práce, košile na ven, na párty, na zahradní párty, náhradní košile, malý košile, košile bez knoflíků - šup s tím do krabice. Trička - na ven, na doma, do práce, do školy, trička z výletů, z různých akcí na památku, třídní tričko, scvrklý tričko. A tak to pokračuje až do tý doby, než všechno sbalíte. Nic jste samozřejmě nevyhodili, protože co kdyby nááááhodou. Na řadu přišly knihy a dokumenty. Až doposud jsem si říkal, jak je super pracovat ve zdravotnictví. Hloupost! Už jste někdy balili učebnice, odbornou literaturu, posudky a různé studie? Patofyziologie, politá patofyziologie z prvního ročníku, kterou už nikdy neotevřu. Půl zápisu kosterní soustavy, lékařský zprávy z mého dětství, sešity z přírodovědy, angličtina z prvního stupně, devět vydání patologie, somatologie a to hned dvakrát, co kdybych náhodou tu jednu ztratil, ošetřovatelství první až miliontý díl, chirurgie, Biologie v kostce, kterou jsem nikdy neotevřel, Čeština v kostce je na tom stejně a miliarda dalších nepotřebných učebnic, který by vystačili na zatopení pro půl města. Ale tak co kdyby to náhodou potřebovali někdy moje děti? Nebo vnoučata? Hah, nikdy! Děti a já, to nejde dohromady. Každou knihu jsem minimálně desetkrát otočil a prolistoval. Hodil do krabice. Pak jsem otevřel druhou část skříně, Roušky, rozbalený roušky, špachtle, resuscitační roušky, který jsou už dávno nepoužitelný, několik plat paralenu, několik plat prošlýho paralenu, zbytek kapek proti kašli, prášky na spaní, na bolení hlavy, na klouby, na oči, různý vitamíny. Opět šup s tím do krabice. Vyskládal jsem si to do komínku a vyčkával na stěhováky. 

Mimochodem momentálně jsem ve stavu lenosti vrátit štafle, který jsou opřený o stěnu v předsíní už třetí měsíc. Třeba je někdy vrátím a nebo si pro ně dřív přijde správce sám. To by vlastně byl takovej win-win pro oba. Já vymaloval a on by měl zpátky štafle. Great idea, ještě si je asi nechám.

Fáze utrpení 

Každý stěhování by se dalo shrnout do několika fází:

1. ,,Bože to je věcí!" Přijde okamžik rozhodování. Vyhodit či nevyhodit? 
2. Odhodláte se to teda vyhodit. Půlka pytle plná a najednou vám vaše vnitřní Já začne našeptávat, že co kdyby se vám to někdy za sto let hodilo?
3. A tak to zase hezky vytáhnete.
4. Zabaleno! Přichází pocit vítězství. Spíš je to takovej placebo efekt, protože moc dobře víte, že jste zase udělali stejnou blbost a všechno si nechali ale už jste moc líní na to, to zase vybalit a vyházet.

PS: Když už se rozhodnete pracovat v medicíně, tak se nikdy nestěhujte!
PPS: IKEA je život!
PPPS: Fakt začněte dřív!